Svátky

Dobré poledne,
dnes je pondělí 18.12.2017
svátek má Miloslav
zítra Ester

Krátce

Somatoformní poruchy

 

Somatoformní poruchy jsou potíže charakteristické přítomností nejrůznějších tělesných příznaků bez prokázaných organických a patologických změn.

Celý článek.

Citáty

Murphy
S věkem se nic nezlepšuje.

Jan Dohnálek

d.jpg

ICTUS o.p.s.
E-mail: dohnalek@ictus.cz
mobil: +420 603 500 718

Pane Dohnálku, Vy jste bezesporu obdivuhodný člověk. Široká veřejnost vás vnímá jako někoho, kdo po několika letech od prodělané cévní mozkové příhody dokáže pomoci nejen sám sobě, ale i ostatním osobám s podobnými problémy. Méně se však ví, že ani vaše dětství a mládí nebylo zrovna ideální. Povězte nám prosím o tom něco.

Myslel jsem, že nebudeme mluvit o mně, ale chcete – li: už od raného věku jsem bojoval s atopickým ekzémem, špatně jsem viděl a svého času jsem si dost ošklivě zlomil nohu. Musel jsem se s tím ovšem poprat a rozhodnout se, jestli sedět někde v koutě a stěžovat si na osud, nebo si najdu cestu dál a ukážu ostatním, že život je možný i s postižením. A vidíte: tu svoji trasu jsem našel a snažím se, aby za mnou zůstala nějaká stopa. Je velice těžké rozlišit lidi, kteří vyrůstají s problémy, a lidi bez nich. Ale důležité je se s těmito potížemi naučit žít.

Je známo, že jste také závodně lyžoval. Jakých největších úspěchů jste v té době dosáhl?

Toto lyžování byla alfa a omega v mém životě. Znamenalo to pro mě druh adrenalinu – zejména lyžování vysokohorské, které považuju za nejkrásnější. Jedete totiž na místo, kde nikdo není; v daném okamžiku jste pouze vy, rychlost a svah. Měl jsem šanci se dostat do lyžařské špičky, ale kvůli už známým okolnostem z toho sešlo.

Při sportu do vás prý dokonce uhodil blesk…

Ty do mě praštily dokonce dva: jeden v sedmé třídě a druhý ve třiadvaceti letech - a ten znamenal konec mé lyžařské kariéry. Ležel jsem řadu měsíců v nemocnici, intenzivně rehabilitoval a zároveň jsem se přesvědčil, že i takovou situaci lze zvládnout. Možná se dá s nadsázkou říci, že tyto skutečnosti mě připravily i na mrtvici.

Jak jste zvládl vyrovnat se s tím, že už nejste zcela zdravý? Mnohý by ve vašem případě rezignoval.

Jak se dá poznat, zda člověk je či není zcela zdravý? Je to složité. Dám vám takový příklad: na olympiádě byl americký plavec, který ve své disciplíně vyhrál. Přitom před rokem přišel o nohy. A on to dokázal – dostat se na olympiádu a zvítězit. Ten člověk měl ohromnou vnitřní sílu – a u mě je to to samé. Kde je hranice, že je člověk postižený a kdy naopak zdravý? Důležité je, jak se cítí a jestliže je schopen udělat to co chce. Víte, strašně rád bych si ještě někdy s mými dětmi sjel nějaký lyžařský svah (když jsem totiž kdysi plánoval zasvětit je do tajů tohoto zimního sportu, tak přišla mrtvice). Věřím, že se mi to poštěstí, protože již nyní zase pomalu, ale jistě lyžuji.

Kdo (nebo co) vám v těžkých chvílích nejvíce pomohl?

Vaše otázka má dvě roviny: kdo nejvíce pomohl mně osobně a kdo nejvíce pomohl nám jako organizaci ICTUS. Mně samotnému moc pomohla jednoznačně rodina a pak kamarádi - ale pouze ti opravdoví, které jsem nemusel vidět pět či deset let a přesto jsme si měli potom co říci. A pak mi samozřejmě pomohli i někteří doktoři, co mi od začátku fandili. A nám jako organizaci každou chvíli pomáhá někdo jiný – třeba i studenti. Hlavně si však pomáháme sami mezi sebou. A to je obrovský díl práce.

Založil jste již zmíněnou společnost ICTUS. Můžete nám zcela konkrétně objasnit, jaká je náplň vaší práce?

Naše organizace má ohromný přínos a my jsme rádi, že můžeme pomáhat i ostatním lidem. Máme zaměření na několik druhů činností: za prvé pořádáme přednášky o CMP pro laickou i odbornou veřejnost, které zaznamenávají úžasné úspěchy a jsou velice kladně hodnoceny. Za druhé pomáháme lidem po mrtvici i jejich rodinám: jezdíme za nimi, vysvětlujeme jim, co dělat a jak pečovat o postižené CMP. A hlavně se snažíme, aby se na svět dívali optimisticky – aby nežili například tím, že před sebou mají jenom rok či dva. To ostatně už dnes neplatí (například já jsem po mrtvici deset let a stále se zlepšuji). Dále pořádáme jednodenní akce i týdenní pobyty. Většina osob po ictu zapomene základní dovednosti (jako je chůze či plavání) a my se snažíme, aby tyto návyky zase obnovili. Učíme je znova techniku pohybu a také je vodíme do bazénu, kde jim pomáháme, aby se nebáli odpoutat od jeho okraje a aby uměli když ne plavat, tak alespoň vznášet se – a od toho je už k samotnému plavání malý krůček.

Pořádáte i zhruba týdenní zdravotně – rehabilitační pobyty pro takto postižené. Co přesně obsahují, jakým způsobem se lze na uvedený pobyt přihlásit a které podmínky je nutné splňovat? A kdo to platí?

Pobyty – to je složité. Lidé se o nás dovědí z webu, od kamarádů, lékařů nebo sestřiček. V podstatě bereme každého, kdo prodělal mrtvici, má alespoň kousek vůle a netrpí problémy s pomočováním. Na webu www.ictus.cz jsou uvedeny kontakty, kam se dá zavolat či napsat. Sedmdesát pět procent činnosti na našich pobytech se odehrává ve vodě, protože člověk po ictu zapomene spoustu věcí, mezi nimi i plavání. Ale voda je náš prvotní prostor – lze to srovnat s plodovou vodou v maminčině bříšku. Ohromně pomůže s věcmi, které nemůžete dělat na souši – ale lze je dělat v bazénu. Ten bazén však musí mít určitý prostor a voda přiměřenou teplotu.
Lidi po mrtvici poznáte na první pohled: drží se kraje nádrže a bojí se pustit. I já jsem se kdysi bál. Ale říkal jsem si: počkejte, já vám ukážu. Ovšem nešlo to, šel jsem ke dnu; kdyby tam nikdo nebyl, tak jsem se utopil. Jenomže jsem si to srovnal v hlavě, jako spoustu jiných věcí. Zkusil jsem to pozadu – a dařilo se. Zvládl jsem plavání. A když jsem to zvládl já, zvládnou to i ostatní. Do týdne strach z vody zmizí a pak můžeme začít cvičit cviky, které nejdou na suchu.
Protože sháníme peníze, jak se dá, musí si část pobytu klienti hradit sami. Letošek bohužel dopadl tak, že si museli zaplatit větší díl. Snad to příští rok bude lepší…

Údajně na téma CMP i přednášíte…

Ročně mám okolo třiceti přednášek pro lékaře, terapeuty – prostě pro odborníky. Byl bych však strašně rád, kdyby se ozvali obyčejní lidé, abychom mohli dělat tyto akce i pro ně; jelikož hlavně jim jsou určeny. Je škoda, že se to nedaří, protože mnozí lékaři říkají, že moje přednášky jsou velice dobré – jiné, než ostatní: hovoří totiž z vlastní zkušenosti.

V posledních letech rekonstruujete pro potřeby osob po mozkové příhodě objekt v obci Pětihosty na okrese Praha – východ. Jak práce pokračují?

Pětihosty – to je záležitost příslibu do budoucnosti. Letos se tam nedělo skoro nic, protože nemáme finanční prostředky. Byl bych moc rád, kdyby si někdo kompetentní uvědomil, že je takové středisko potřebné… Ale jak již zmíněno, je to běh na dlouhou trať.

I přes svůj handicap musíte být hodně vytížený člověk. Popište nám prosím, jak vypadá Váš všední den.

Probouzím se okolo čtvrté hodiny ranní a dívám se na televizi. V sedm hodin vstává moje manželka, tak spolu posnídáme, ona pak jde do práce a mně začne všední den. Vyřizuji poštu a hlavně pracuji na webu, připravuji různé akce. Odpoledne mám schůzky s lidmi, což mi zabere tak tři hodiny. Potom jdu znovu na web a jsem tam tak do osmi – devíti do večera. V té době jsem pak už tak unavený, že nemůžu ani mluvit; tak jdu spát. Jak vidíte, můj pracovní den trvá zhruba třináct hodin – na jednoho člověka je to opravdu moc, ale zatím to zvládám; uvidíme, jak dlouho ještě…

Jak trávíte svůj volný čas? Co je pro Vás nejlepší relaxace?

Když má člověk naplněný den, po čase začne hledat nějaký relax. Pro mě je nejlepší lyžování nebo vůbec dovolená. Byli jsme teď po třiceti letech na dovolené jenom sami s manželkou, vyrazili jsme na Středozemní moře. Pluli jsme na nádherné lodi z Itálie na Sicílii, přes Krétu a Řecko až do Turecka a zase zpět. Zpočátku jsem byl otrávený a nervózní, protože jsem nechal doma počítač i mobil – tedy všechnu práci. Ale měl jsem opravdu dovolenou – a to byla nejhezčí relaxace.

Prý máte i možnost věnovat se svému velkému koníčku – počítačům. Pěstujete též jiné záliby?

Počítače jsou moje opravdu velká láska; je to věc, která mě dlouhou dobu (a dobře) živila. Nejsem z nich otrávený – prostě mě baví. A o druhém velkém koníčku – lyžování – už jsem mluvil.

Chováte doma nějakého čtyřnohého mazlíčka?

Máme psa – Darta. Jedná se o druh retrívra, který se u nás ještě moc neobjevuje. Je celý černý, velký, moc hodný a strašně mi pomáhá. Říkám, že je teď na „vysoké škole“: učí se, aby se mnou mohl být všude, takže ho mám vždycky doma jen na pár dní.
Víte, byl jsem bez citlivosti na pravou část těla. Připadalo mi, že mě rozřízli, dělalo mi to potíže. Ale můj pes mi pomohl tak, že už mám v pravé straně kousíček citu. Je to nádherný pocit – cítit ruku, nohu, hlavu, když se češete. Dart mě tohle všechno naučil. Přál bych každému, aby si něco podobného vyzkoušel.

Co Vám osobně dodává nejvíc optimismu?

Pro mě je důležitá rodina: manželka, děti (které už jsou velké). Ti všichni mi dávají optimismus. A pak také lidé, o které se staráme – třeba i ti, které znovu učíme plavat.
Měl jsem klienta bez ruky, byl to už starší bývalý jachtař. Ten mi zpočátku říkal, jak by mohl plavat, když nemá ruku? Snesl jsem ho v náručí k bazénu, třetí den začal plavat pomalu, na konci čtrnáctidenního pobytu dvacetkrát přeplaval bazén a dokázal vlézt i na skluzavku. To je to, co mi dodává sílu – když vidím ty výsledky. Sílu, abych do toho šel pořád a pořád…

Jak se udržujete ve formě?

Musím se přiznat – moc tomu nedávám. Ale když někde jsem, tak cvičím na sto dvacet procent. Na rehabilitačních pobytech mi dodávají energii, ale jinak vlastně nemám moc času udržovat se v kondici. Snažím se však být pořád v pohybu: cvičím s prsty na rukou, s nohama; když stojím, tak se neustále pohupuji - a to mi velice pomáhá.

Máte nějaké plány do budoucna; osobní i ty pracovní?

Plány do budoucna si dělám veliké – hlavně vybudovat středisko pro postižené lidi. Dále mám samozřejmě vize osobní, sportovní (o některých už tu padlo slovo) i pracovní. Ale nezlobte se, ty si zatím nechám pro sebe, protože podle mínění ostatních jsou příliš nereálné. Snad třeba až se začnou uskutečňovat, tak vám je řeknu…

Vyznáváte nějaké životní krédo?

Moje heslo je známé z našeho webu: Pouze postižený, mající vůli k aktivní činnosti, může něco dokázat.

Co byste doporučil lidem, kteří mrtvici prodělali, a jejich blízkým?

Dovolil bych si opět citovat z webu: „Mozková příhoda je strašná potvora. Zbaví vás kontroly nad svaly a při vykonávání běžných činností se vyskytne nečekaná a na první dojem nepřekonatelná překážka. A nejhorší je pocit zmaru. Pokud ten pocit potlačíte, budete mít vyhráno. Věřte, že sebedůvěra, vůle a bojovnost zachránily více lidských osudů než mnozí doktoři. Uvnitř nás plane ohromný požár – nebojte se mu poddat... prostě: Neztrácej naději!“
Na našich stránkách je několik rad („Desatero“), které by měly lidem pomoci – označují, co vlastně stav po mrtvici znamená a jak se z něj dostat (co dělat, jak se chovat).

Je něco, co byste jim všem chtěl vzkázat?

Já bych jim pomohl. Hlavně bych jim řekl, ať to nevzdávají, ať žijí dál. Vždyť i po mrtvici se dá vést plnohodnotný život - stejně jako před ní.

Děkuji za rozhovor a přeji, aby se Vám i nadále dařilo.

 

 

Vyhledávání

Podporují nás

test Stránky se zdravotnickou tématikou jsou podporovány Ministerstvem zdravotnictví v rámci Programu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením


hartmann
 

kopriva

 

Florence

 

ZDN

 

Foto dne

CESTOVÁNÍ

 

Nenechte si ujít povídání o cestách po místech více či méně známých..